Zdeňkův příběh: Jak jsem zhubla 20 kilo

Problémy s váhou u Zdeňky odstartovalo narození bratra, který poutal stále větší pozornost rodičů. „Kila jsem začala nabírat kolem čtyř let – v období, kdy už byl bratr aktivním batoletem. Čím byl starší, tím víc měl pozornosti. Brzy jsem zjistila, že jídlem dokážu upoutat pozornost všech okolo sebe. Věta: Mami, já mám hlad! vždy zabrala,“ vzpomíná Zdeňka. Nad skladbou jídelníčku její rodiče ale tehdy vůbec nepřemýšleli. „Dostávala jsem piškotky, sladké krupicové kaše a podobnou stravu. Jedla jsem hodně a často, víc, než bylo zdravé. Stále jsem měla po ruce i košík se sušenkami a bonbony. Často jsem také dojídala po bratrovi, který zdaleka tolik nejedl a nikdy problémy s nadváhou neměl,“ říká. Když začala chodit do první třídy, vážila 32 kilogramů a trpěla obezitou prvního stupně. Na základní školu nevzpomíná ráda a popisuje ji jediným slovem – peklo. „Kam jsem přišla, byla jsem středem pozornosti. Děti se mi posmívaly a já pořád přibírala. Ve třetí třídě jsem měla už 52 kilogramů,“ přiznává Zdeňka. Vzhledem k tomu, že vyrůstala v „devadesátkách“, ovlivnily její životosprávu i „nové“ potraviny, které se v té době objevily v regálech obchodů – instantní omáčky, polévky z pytlíků, hotová jídla nebo mražená pizza. „Dodnes si pamatuji vůni a chuť kuřecích nugetek připravených ve friťáku. Na denním pořádku u nás byly chipsy. V deseti letech pro mě byl nejlepší svačinkou rohlík namazaný máslem, potřený kečupem a majolkou,“ popisuje. Pohyb jí přitom nechyběl, v dětství totiž bydlela na vesnici a chodila často ven, plavala v rybníce, chodila do skauta a jezdila na kole. „Zvládla jsem i lézt po stromech. Nic z toho ale mou váhu nesnížilo,“ vzpomíná Zdeňka. Na její obezitu upozorňovali opakovaně učitelé i praktická lékařka. Ve třetí třídě proto Zdeňka absolvovala pobyt v dětské ozdravovně, efekt ale nepřinesl. Na trhu se tehdy začaly objevovat volně dostupné odtučňovací přípravky. „Maminka si myslela, že mi pomohou, a stala se dokonce jejich dealerkou,“ popisuje Zdeňka. Přípravky užívala, když jí bylo dvanáct, což sice vedlo k rychlému zhubnutí, ale následnému jojo efektu, po kterém byla její váha vyšší než před hubnutím. „Dnes vím, že je to hloupost. Nejenže tyto přípravky k očekávaným dlouhodobým výsledkům nevedou, ale především vůbec nejsou pro děti a mohou poškodit jejich zdraví,“ zdůrazňuje Zdeňka. Svou váhu si s přibývajícím věkem uvědomovala stále víc, přebytečná kila jí nebyla příjemná a za svůj vzhled se styděla. Snažila se omezit množství potravin, jíst celozrnné pečivo a víc zeleniny, ale s úpravou jídelníčku neuměla správně pracovat. „Často jsem i hladověla a vždycky to skončilo stejně – nájezdem na ledničku,“ popisuje. Ze základní školy tak odcházela bez kamarádů, s nadváhou 32 kilogramů a nalomenou psychikou. Na střední škole přijal Zdeňku kolektiv úplně jinak. V té době už cíleně hledala informace o obezitě a způsobech, jak váhu upravit. Ve škole měla navíc výbornou učitelku tělocviku, která ji vedla k častějšímu pohybu. „Později jsem sice měnila střední školu, protože stavebka, kam jsem nastoupila po základní škole, mi učivem nesedla, hodně jsem se ale uklidnila. Když jsem pak začala studovat obor výchovná a humanitární činnost, řekla jsem si, že začnu nový život,“ popisuje Zdeňka.