Rod Stewart koncertoval v Praze věku i minulosti navzdory

Rod Stewart za několik měsíců oslaví osmdesátku, avšak podle toho, co předvedl na pódiu pražské O2 areny, by mu tento věk tipoval opravdu málokdo. Během bezmála dvouhodinové show vysázel více jak dvacítku hitů, zvedl publikum ze židlí a nechal zcela zapomenout na své předcházející vystoupení u nás. Po necelých osmi letech se Rod Stewart vrátil do pražské O2 areny a zejména tuzemské publikum mělo v jeho očích co napravovat. Neskutečně chladná atmosféra onoho listopadového večera roku 2016 se naštěstí tentokrát neopakovala a za velkého přispění všech na pódiu si Praha složila reparát. Celý koncert začal intrem, vyskládaným z "Just Can't Get Enough" od Depeche Mode a skotské klasiky "Scotland The Brave". Poté už na pódium vtrhl sám Stewart doprovázený pěticí krásných dam s kytarami, aby za doprovodu ve stínu schovaných dalších hudebníků spustili "Addicted To Love". Opravdové muzikantky ze zmíněných žen byly pouze dvě. Tři zbylé, z nichž se následně vylouply doprovodné vokalistky, měly kytary pouze jako rekvizitu, avšak na působivost efektu úvodního songu to žádný vliv nemělo. Naopak to předznamenalo věci příští. Rod Stewart totiž postavil show svého aktuálního turné, jednoduše nazvaného "The Hits Tour", na třech pilířích. Ten první předeslal už v názvu, tedy hity, z nichž většina sice není jeho, ale pravděpodobně nejvíce posluchačů je zná právě z jeho podání. K výjimkám samozřejmě patřily "It's a Heartache" Bonnie Tyler, "I'd Rather Go Blind" Etty James nebo "People Get Ready" s velmi silnými originály. Skotský hudebník navíc nejede večer co večer stejný setlist - navzdory tomu, jak pohodlné by to bylo, jej různě mění. Návštěvníci tak dopředu vůbec nevědí, co je potká. Páteř sice zůstává stejná, takže zatím žádné zastavení nebylo ochuzené o hitovky jako "Maggie May" nebo "It Takes Two", ale Praha se nedočkala například takových klasik jako "Handbags And Gladrags", "Having a Party " a dokonce ani "Rhythm Of My Heart". Naopak slyšela třeba skvělé "Infatuation" nebo již zmíněnou "People Get Ready". Nicméně koncert měl takový spád a energii, že snad ani nikdo neměl tendenci přemýšlet o tom, co by měl Stewart ještě zahrát. Druhým pilířem bylo vizuální ztvárnění show, které se točilo kolem animací a vzpomínek. De facto celé pódium působilo jako jedna velká promítací plocha. Nejen stěna za hudebníky, ale veškeré panely vedle pódia i nad ním tvořily LED obrazovky, které zcela zastínily i obvykle dominantní světelný park. Ten v tomto případě sloužil pouze jako doprovodný prvek, aby bylo dobře vidět na všechny zúčastněné v ten pravý moment. A konečně tím posledním, avšak zdaleka nejvýraznějším pilířem, byla vedle zpěváka samotného jeho doprovodná skupina, konkrétně šest dam a sedm pánů. Zatímco mužská část ve složení tři kytary, klávesy, bubny, perkuse a saxofon měla své nástroje poměrně stabilní, v případě zástupkyň něžného pohlaví to až tak neplatilo. Trojice vokalistek se například sem tam proměnila v bubenice a především v tanečnice - zejména v keltském intermezzu "Forever Young", kdy aktérky předvedly irský step, a to nesmírně působivě. Ovšem nedalo se to srovnat s jejich kolegyněmi, které vystřídaly takovou nálož nástrojů, až z toho místy přecházel zrak. Primárně dvě z nich hrály na housle a jedna na perkuse, ovšem perkusistka sem tam zasedla i za harfu a houslistky najednou držely v rukách kytary, mandolínu, banjo nebo klávesy. I v tomto počtu a rozmanitosti jim to vše klapalo naprosto skvěle a na všech hudebnících bylo patrné, že se skvěle baví. Všemu ovšem pochopitelně vévodil naprosto neskutečný Rod Stewart. Navzdory svému věku tancoval a zpíval jako o život a prakticky naprosto bezchybně. Působil, jako by ho někdo polil živou vodou, a publikum bavil nejrůznějšími šprýmy nejen mezi písničkami, ale také v jejich průběhu. Jeho pohyb samozřejmě už neumožňoval takové rozsahy jako před čtyřiceti lety, ale každý návštěvník si musel pomyslet, že by se v jeho věku rád hýbal alespoň z poloviny tak jako on. Celkem třikrát za večer si vzal malý oddechový čas. První ve "Forever Young" jsme už zmínili, zatímco další dva vyplnily skvělé vokalistky - poprvé s "I'm Every Woman" Chaky Khan a podruhé vystřihly "Hot Stuff" Donny Summer. Těžko říct, zda to bylo ročním obdobím, ale tentokrát se povedlo tu neskutečnou energii z pódia přenést také na osazenstvo zcela zaplněné vysočanské haly. Už při "I Don't Want to Talk About It" se publikum moc hezky rozezpívalo a při následné "Young Turks" se poprvé lidi dokonce zvedli ze svých pohodlných židlí. Vydrželo jim to prakticky do konce koncertu, kdy při rychlejších kouscích dokonce někteří spontánně tancovali. Navíc tentokrát tleskali a bouřili nejen po písničkách, ale i v jejich průběhu. Zpívalo se pak nejen v těch nejznámějších hitech: díky tomu, že při některých skladbách běžel text na obrazovkách, projevovali se lidé daleko zřetelněji. Když se pak spustily první tóny "Da Ya Think I'm Sexy", málokoho by napadlo, že už celý koncert končí a že zbývá pouze přídavková "Sailing". Jestli se našel někdo, kdo po předchozím pražském koncertu na Roda Stewarta zanevřel, může si nyní rvát vlasy, protože jeho letošní představení bylo opravdu neskutečné a prakticky ve všech ohledech odlišné, respektive lepší. Snad každý, kdo po spadnutí opony z O2 areny odcházel, měl pocit, že by si to dal ještě jednou a co možná nejdříve, dokud je skotský zpěvák ještě v takové formě jako nyní.