První let člověka do vesmíru

Nikdy předtím ani potom nebyl souboj při dobývání kosmu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem tak těsný jako v případě letu prvního člověka do vesmíru. Závod vyhrál Jurij Gagarin, když 12. dubna 1961 během 108 minut trvajícího letu obletěl Zemi. Američan Alan Shepard ho následoval o pouhých 23 dnů později. Vše ale mohlo být úplně jinak. Ještě den před startem sovětské lodi Vostok 1 nebylo jasné, zda poletí Gagarin nebo jeho přítel a nejbližší kolega ve výcviku German Titov. Rozhodnutí nakonec padlo na Gagarina – byl fotogeničtější a Titovovo křestní jméno neznělo dvakrát rusky. Technici ale při posledním vážení zjistili, že Gagarin má i s kombinézou a sedačkou 13 kg „nadváhu“, což vedlo k horečnému demontování všeho nepotřebného z kabiny lodi. Zatímco se týmy lidí rojily kolem Vostoku 1, Gagarin s Titovem strávili den před startem hraním kulečníku a vyprávěním si historek z dětství (mluvit o misi měli přísně zakázáno). Do postele je zahnali ve 21:30, ani jeden z nich ale nervozitou neusnul. Gagarina vzbudili v 05:30 s kyticí tulipánů. Neholil se – podle sovětských pilotů to přinášelo smůlu – a posnídal stejné jídlo z tub, jaké měl mít i na oběžné dráze. V odlehčeném obleku zamířili Gagarin s Titovem autobusem k 31 metrů vysoké nosné raketě Vostok-K, na jejímž vrcholu byla usazena jeho loď. „Čím blíže jsme byli ke startovací rampě, tím víc se raketa zvětšovala, jako by měnila velikost,“ vzpomínal později Gagarin ve své autobiografii Cesta ke hvězdám. Jeden z pracovníků narychlo napsal Gagarinovi na helmu nápis CCCP, aby si ho po přistání Rusové nespletli s cizím pilotem. Poté se Gagarin usadil do sedadla a technici začali hermeticky uzavírat poklop, aby vzápětí zjistili, že netěsní. Nastalo hektické odmontovávání panelů a hledání problému. Bylo 07:07 a do startu zbývaly dvě hodiny. Zatímco si Gagarin přes vysílačku vyprávěl s lidmi v řídícím středisku vtipy nebo si prozpěvoval, podařilo se závadu odstranit. Dvě minuty před startem naplánovaným na 09:07 moskevského času (07:07 SEČ) Gagarin cítil, jak se 281 tun těžká raketa houpá a vibruje, stačil ještě říct „tak jedeme“ a pak už vše zaniklo v burácení motorů. Záznam komunikace Gagarina s vedoucím sovětského kosmického programu a konstruktérem raket Sergejem Koroljovem si můžete poslechnout tady: Následujících 60 sekund se s lodí nedalo spojit, na Gagarina působilo silné přetížení, tep mu vyskočil na 150 úderů za minutu a napětí v řídícím středisku se dalo krájet. Když se konečně ozval, všichni si oddechli. „Vidím Zemi. Vidím mraky. Jaká nádhera!“ hlásil nadšeně Gagarin. Jak raketa stoupala, mluvil kosmonaut o své bujaré náladě a o tom, jak let hladce probíhá. Bohužel předčasně. Jeho poslední slova před smrtí se zachovala dodnes. Gagarinův přítel se po nich uškvařil v přistávacím modulu Motory nosné rakety hořely o chvíli déle, a tak Vostok 1 namísto plánovaných 230 km dosáhl výšky 327 km. Tam se loď oddělila od posledního stupně nosné rakety a vydala se k vůbec prvnímu obletu Země v historii lidstva. Při přeletu nad USA Američané zachytili signál Vostoku, a zatímco CIA přemýšlela, jak to sdělit prezidentu Johnu F. Kennedymu, NASA Shepardovi rovnou řekla, že prvním člověkem ve vesmíru už nebude. Mezitím si Gagarin užíval stavu beztíže, ochutnal jídlo pro kosmonauty a než mu někam neodplula a definitivně nezmizela propisovací tužka, tak si dělal poznámky do svého bloku. Přestože byl Gagarin zkušeným pilotem, panovaly před startem na zemi obavy z toho, jak bude člověk v podmínkách beztíže a volného prostoru reagovat, takže nemohl přístroje ani loď ovládat. Pro případ nouze ale existoval kód, který umožňoval řízení převzít, a Gagarinovi ho kdosi před startem „pro jistotu“ prozradil. Čas vymezený ve vesmíru rychle uplynul a Gagarin se po 78 minutách chystal na návrat. Netušil, že to nemusí být snadné. Loď se měla do hustších vrstev atmosféry nasměrovat pomocí motoru. Pokud by nefungoval, počítalo se s tím, že Vostok 1 po deseti dnech samovolně klesne a začne sestupovat. Proto byly na palubě zásoby kyslíku, vody a potravin na 10 dnů. Jenže při nadměrné výšce, které loď po startu dosáhla, hrozilo, že v případě selhání motoru bude loď obíhat 20 dnů a kosmonaut by byl v době přistání už dávno mrtvý. V 08:25 se nicméně brzdící motor zažehnul a pracoval 40 sekund. Následovalo oddělení kabiny od přístrojového úseku, což měly na starost výbušné spoje. Čtyři patrony odstřelily kovové pásy držící loď pohromadě a vypadalo to, že vše probíhá podle plánu. O pár sekund později ale Gagarin ucítil prudké škubnutí a zároveň se loď dostala do prudké rotace. Silný kabel pro přenos dat a energie se neoddělil a přístrojový úsek teď za Gagarinovou kabinou vlál a divoce poskakoval. Gagarin nemohl nic dělat. Kolem jeho okének šlehaly plameny, jak se loď třela o atmosféru. S přístrojovým úsekem za zády se kabina nemohla otočit ochranným štítem dopředu a hrozilo, že shoří. Po nekonečných deseti minutách kabel naštěstí přehořel a kabina byla volná. Zhruba ve výšce 7 km se v 10:49 otevřel průlez a katapultovací zařízení vystřelilo Gagarina v sedačce ven. Jak se snášel na padáku, viděl pod sebou stříbrnou nitku Volhy. Gagarin přistál poblíž Saratova asi 300 kilometrů od plánovaného místa, což byl vzhledem k okolnostem mimořádný úspěch. Když si otevřel helmu, aby se nadechl vzduchu, všiml si staré ženy, její vnučky a strakatého telete, jak na něj zírají s otevřenými ústy. „Přišel jste z vesmíru?“ zeptala se žena. „Ve skutečnosti ano,“ odpověděl Gagarin. Jeho loď dosedla na padáku tři kilometry odsud. Jurij Gagarin se stal světovou celebritou, do vesmíru se už ale nikdy nepodíval – jeho život byl pro Sověty příliš cenný, než aby ho riskovali při dalším startu. Přesto nakonec 27. března 1968 tragicky zahynul v kokpitu stíhacího letounu MiG-15UTI, shodou okolností vyrobeného v Československu.