Patrik Děrgel: Normalizační hra a úcta k Formanovi

Patrik Děrgel se ve hře Rok Formana ujímá role slavného režiséra a zároveň kritizuje lidskou malost. Hra 'A tak tě prosím, kníže' od Karla Steigerwalda zase zrcadlí normalizační společnost a její absurditu.

V pojednání o normalizační hře se Patrik Děrgel ujímá role kritika lidské malosti, jakým byl i Miloš Forman. 'Člověka by mohlo i zamrazit tím, že se dívá na zrcadlo něčeho, co je 40 let staré, ale pořád to funguje. Když slevíme z nějakých hodnot a vzdálíme se jim, jsme jednou nohou právě v takovém rozvratu,' uvozuje představení herec, který také účinkuje v projektu Rok Formana právě v roli slavného režiséra. Jako herec v projektu Rok Formana musíte přemýšlet o tom, co vybudovalo Miloše Formana v takovou osobnost, jakou byl. Na co jste přišel? V první řadě je to dětství, o kterém jsem neměl ani tušení před tím, než jsme začali tuto inscenaci zkoušet, a které bylo pro pana Formana fakt kruté, drsné a tvrdé. Když jsem si četl jeho životopis, tak spousta věcí, které se mu děly, by mně osobně vystačily na to, že bych po zbytek života chodil na terapie a snažil se z toho dostat. A on odletěl do Ameriky a získal Oscary. Kromě hry Rok Formana, kde budete hrát Miloše Formana, hrajete i hru Karla Steigerwalda v La Fabrice. Ta hra 'A tak tě prosím, kníže' vznikla v roce 1982 a byla jako šitá na míru normalizační společnosti. Co může tato hra říct dnešku, když už je normalizační společnost, alespoň jak někteří z nás naivně doufají, dávno pryč? No právě! Ale víte, ona ta lidská malost je napříč dobou vlastně stejná a to je to, co rezonuje i dneska. Je to taková absurdní groteska, takové čekání na Godota, kde se dva chlapi potkají u dveří a čekají, až kníže otevře. U toho se různě podvádějí, předbíhají, lžou si a na povrch vyhřezávají všechny jejich vlastnosti, které jsou zrcadlem společnosti. Pořád si říkám, že to máte možná jednodušší, protože když bylo představení Meda, tak paní Meda Mládková ještě žila a byla se na tom představení podívat. Já bych teda nechtěla hrát Medu Mládkovou, aby se na mě Meda u toho dívala. Možná se na vás přijdou podívat Formanovi. Možná jo. Vy se mě snažíte vystresovat! Ne, já si jen tak představuji, jaké by to bylo. Oni jsou ti příbuzní většinou hodní. Já nevím, možná ne, kdo ví? Ale nechtěli bychom nikoho urazit nebo se někoho dotknout, proto to neděláme. Zároveň se ale od toho musíme trochu – nebo hodně – oprostit. Nechci se nechat spoutat tím, abych měl v hlavě: co na to budou říkat ti, kteří ho znali nebo ti, co s ním chodili na pivo? Oni budou říkat, že takový vůbec nebyl, vůbec ho neznáš a jak ho můžeš hrát. Už sám Miloš Forman říkal, že zbytečně se nechat spoutat předlohou, zbytečná pieta k předloze vede jenom k tomu, že člověk ztratí tvůrčí možnost. Má to být něco, co ho inspiruje, něco, co si vezme, inspiruje ho to a udělá nové živé dílo, v tu danou dobu, danou chvíli, s těmi danými lidmi. To říkal Miloš ve své době a přijde mi to skvělé. Podívejte se, dnes někdy přijdou lidi do divadla a říkají: já mám radši takovou tu klasiku. A co to je, ta klasika? To, co už jsme jednou viděli. To, co už jsme jednou viděli, asi jo! Ale proti tomu se strašně těžko bojuje, že ano. To je takový zvláštní alibismus. Asi pak chcete být jako divák v nějakém bezpečí. Už to odněkud znám, takže to chci vidět znovu.
Sdílet:
Zpět na blog