Marlon Brando: Rebel s charismatem

Marlon Brando stál jako most mezi starosvětskými hvězdami typu Caryho Granta nebo Garyho Coopera a antihrdiny mladší generace jako byli Robert De Niro či Dustin Hoffman. Fascinoval charismatem, drsnou přirozeností a mimořádnou schopností vtělit se do svých postav. Držitel dvou Oscarů ztvárnil za víc než padesát let množství nejrůznějších postav a proslul typy hrdinů, kteří se pro pravdu dokáží vzbouřit proti konvencím. Narodil se 3. dubna 1924, zemřel v červenci 2004, vlastní pohřeb si detailně naplánoval. 'Sláva byla a je prokletím mého života a býval bych se bez ní obešel,' prohlásil herec, který byl stejnou měrou slavný jako kontroverzní a o jehož opravdovém já se toho příliš neví. Narodil se 3. dubna 1924 v Omaze ve státu Nebraska jako třetí dítě v rodině alkoholiků. Otec ho poslal na vojenskou akademii do Minnesoty, z níž ho brzy vyloučili. Později následoval své dvě sestry do New Yorku, kde ve čtyřicátých letech studoval herectví u Stelly Adlerové. Ta v něm objevila schopnost zbavit se slupky tehdy klasického herectví, spočívajícího především v co nejvybroušenějším přednesu předepsaných dialogů, a začít čerpat emoce svých postav z vlastní duše. V roce 1944 debutoval na jevišti broadwayského Music Box Theatre. A pak už následoval strmý vzestup ke slávě. Premiéra hry Tenesee Williamse Tramvaj do stanice Touha na Broadwayi v režii Elii Kazana způsobila na počátku prosince 1947 senzaci. Brando v roli egoistického křupana Stanleyho Kowalského udeřil jako blesk a rozmetal dosavadní tradici ušlechtilých deklamátorů. Na jeviště vnesl zvraty nálad, výbušnou zlobu, ale též zranitelnost. Odehrál celkem 855 představení a poté se už na jeviště nikdy nevrátil. Před filmovou kamerou Marlon Brando debutoval v roce 1950 v úloze válečného paraplegika ve snímku Muži režiséra Freda Zinnemana. Následující filmová verze Tramvaje do stanice Touha (1951) mu vynesla oscarovou nominaci. Dosud ze žádného herce nevyzařovalo na plátně tolik agresivní mužnosti. A jeho šéf gangu motorkářů Johnny v kožené bundě ve filmu Divoch z roku 1953 bylo ztělesním poválečné generační revolty: –'Proti čemu se bouříš?' –'Proti čemu chceš,' zní klíčový dialog snímku. Nabobtnalý režisérský debut Na Oscara si však herec musel počkat po dalších nominacích za titulní roli mexického revolucionáře ve snímku Viva Zapata! (1952) a Marka Antonia v Juliu Caesarovi (1953). Akademici ocenili jeho mimořádný výkon ve snímku V přístavu (1954) režiséra Elii Kazana. Brandův bývalý boxer Terry Malloy, mafiánský poskok a práskač, zde zároveň zosobňoval zmařené iluze o americkém snu. A s dalšími léty se v Brandově hereckém rejstříku vršily další role: Napoleon v Désirée (1954), zpívající gangster v muzikálu Frajeři a saze (1955), japonský tlumočník v Čajovně U srpnového měsíce (1956), americký pilot zamilovaný do Japonky v melodramatu Sayonara (1957, další nominace na Oscara) , německý poručík v Mladých lvech (1958) či toulavý šumař v další adaptaci Williamsova dramatu Sestup Orfeův (1959). V roce 1961 si Marlon Brando poprvé a naposled vyzkoušel i filmovou režii. Při natáčení antiwesternu Křivák výrazně překročil stanovený rozpočet a producenti pak museli sestříhat původní pětihodinovou podobu. Následoval velkofilm Vzpoura na Bounty a dále Chaplinova Hraběnka z Hongkongu. Zdálo se, že Brandova pověstná revolta je tatam. Koupil si malý atol Tetiaroa (Ptačí ostrov) ve Francouzské Polynésii nedaleko Tahiti, kde zkoumal solární energii, stavěl větrné mlýny, zachraňoval želvy a vzácné ptáky a očividně si oblíbil plnou ledničku. Na nic hodnotnějšího nemám talent Ale na začátku 70. let přišly další triumfy. V Copplově Kmotrovi (1972) se fascinujícím způsobem převtělil do hlavy mafiánské rodiny Dona Vita Corleona a byl z toho druhý Oscar. Pátou oscarovou nominaci mu vynesla role zoufalého vdovce Paula posedlého sexem s mladou Francouzkou ve skandálním a cenzurovaném Bertolucciho Posledním tangu v Paříži (1972). V Coppolově drtivém podobenství vietnamského konfliktu Apokalypsa (1979) se Brando zase blýskl úlohou šíleného plukovníka Kurtze. Jednoho z nejcharimatičtějších herců všech dob však herectví časem přestalo bavit a mluvil o něm jako o 'nudné, hloupé a dětinské práci', kterou vykonává pro peníze a proto, že v sobě neobjevil talent pro nic hodnotnějšího. Už v 60. letech Brando radikalizoval své politické názory, účastnil se mírových manifestací, veřejně hájil práva židů a černochů, podepsal petici za práva homosexuálů a proti trestu smrti. Vystupoval také na obranu amerických indiánů, což demonstroval mimo jiné odmítnutím Oscara a Zlatého glóbu za svůj výkon v Kmotrovi. Idol se stáhl do ústraní V osobním životě postihla Marlona Branda tragédie, s níž se nikdy nevyrovnal. Jeho dcera Cheyenne se po vleklých depresích oběsila pár let poté, co její nevlastní bratr Christian zastřelil snoubence, s nímž byla těhotná. Tyto dvě ze svých dětí Brando miloval nejvíc. Celkem měl idol ženských srdcí dětí dvanáct, oficiálně jich uznal jen devět. Ženatý byl třikrát. Mezi jeho četnými partnerkami byly i herečky Anne Kashfiová a Maria (Movita) Castenadaová, Tahiťanka Tarita Teripiaová či Mexičanka Marie Christina Ruizová. Svůj život dělil herec až do posledních dnů mezi pobyt v ústraní na svém ostrově ve Francouzské Polynésii a společnost přátel v Los Angeles. Ke konci života trpěl vážnou srdeční poruchou, kvůli cukrovce mu slábl zrak, měl problémy s plícemi, byl odkázán na kyslíkový přístroj a používal invalidní vozík. Před smrtí se Brando svěřil svým známým s přáním, jak by měla vypadat jeho poslední cesta. Nad jeho rakví by měl pár slov pronést jeho oblíbenec Jack Nicholson a popel by měl být rozprášen na zmíněném tichomořském atolu Tetiaroa (Ptačí ostrov), do něhož se zamiloval při natáčení Vzpoury na Bounty