Jeden život

Na Jeden život (One Life) jsme byli notně zvědaví. K činu Nicholase Wintona a jeho kolektivu, který zachránil z Československa přes šest stovek především židovských dětí, přilnuli Češi ještě víc než Britové. Přesto panoval strach, že nás čeká dobře míněné, ale fádní válečné drama, v němž budeme maximálně vyhlížet české repliky a lokace. To se nakonec neděje. Filmařům se podařilo najít důvod, proč tenhle příběh odvyprávět. A není jím jen to, že hlavní roli v půlce stopáže ztvárňuje Anthony Hopkins. Jeden život by měl být nekomplikovaný film. Sledujeme člověka, který zachránil 669 dětí, jak tento hrdinský čin nejprve provádí, a pak, o půl století později, jak se za něj dočkává uznání. Co by probůh mohlo zkomplikovat tak jednoznačně pozitivní příběh? Skrýval snad Nicholas Winton nějaké temné tajemství? Kdepak. Podle všeho byl právě takový, jakého si ho představujeme (i když pro jistou část publika bude slušnou lekačkou, když se označí za socialistu). Byl prostě mladým Britem, který nemohl nečinně přihlížet blížící se katastrofě a pomohl tolika lidem, kolika jen mohl. Filmaři přesto budují v tomto ohledu určité napětí – starý Winton na svůj skutek vzpomíná zjevně nerad a aktovka v jeho stolu s albem plným informací o zachráněných dětech s sebou nenese pocit hrdosti či zadostiučinění, ale nejistoty a snad i studu. Skoro jako by měl Winton kvůli něčemu černé svědomí. A to na rovině, kdy o tomto problému celá jeho rodina ví a radí mu, aby „s tou aktovkou“ konečně něco dělal. Kniha, dnes již vystavená v muzeu jako důkaz největšího aktu šlechetnosti, je mezi jeho nejbližšími nepříjemným tématem, o němž se moc nemluví. A právě z tohoto paradoxu pramení hlavní konflikt filmu. Jde o odpověď na otázku, kterou jsme si museli klást, když jsme se o jeho existenci dozvěděli. Z toho, že byl Nicholas Winton úžasný člověk, který dokázal nedocenitelnou věc, totiž automaticky nevyplývá, že je čistě z vypravěčského hlediska zajímavé tuto událost sledovat. Není zjevné, proč bychom měli být svědky tomu, jak profesionální herci obchází kulisy dobových úřadů a hádají se o razítkách. Wintonovo hrdinství bylo velmi přímočaré, nenašli bychom v něm velké okamžiky, během jejichž zpodobnění se zrychlí střih a zhlasití hudba. Kde tedy v téhle dramatické rekonstrukci hledat drama? Proto se nejsilnějším motivem stávají Wintonův stud a pocit selhání, že se mu nepodařilo zachránit další děti. Právě to je oním velkým tajemstvím, o němž se nemluví. Jeden život je v mnoha ohledech rozpracováním vrcholné scény Schindlerova seznamu, v níž se Liam Neeson na konci války zhroutí do náruče svých židovských pracovníků a vzlyká, že mohl udělat víc. Jeho lidé ho uklidní pořekadlem, že kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět. Ke stejnému rčení se svým názvem odkazuje i Jeden život. V Schindlerově seznamu tento motiv poněkud zapadá vzhledem k tíži všeho ostatního, s čím jsme se setkali. Jde zkrátka o znak konečného prozření Schindlera a jeho úplného vykoupení. Když si spasitel tolika židů stýská, že jich nezachránil víc, značí to, že je extra hodným člověkem. U Wintona ale tento motiv nemůže plnit stejnou roli, protože v našich očích vykoupení nepotřebuje. Vždy chápal hodnotu života, na rozdíl od Schindlera nikdy neměl zištný motiv. A nejdůležitější, co se dozvídáme z dějové linie třicátých let, je právě nezpochybnitelná skutečnost, že Winton a jeho přátelé udělali absolutní maximum, opět na rozdíl od Schindlera. Přesto je právě tomuto jednomu faktu, tedy že starý Winton celou událost vytěsňuje, spíš aby na ní s hrdostí vzpomínal, věnován takřka celý Jeden život. A čím více času s ním strávíme, tím větší komplexity nabývá. Jednak je tu samozřejmě trauma druhé světové války, násilí a utrpení, jemuž byl Winton svědkem. Ani samotné transporty nebyly zrovna příjemný zážitek – Nicholas musel sledovat malé děti, jež plně nechápaly situaci, jak opouští své rodiče i sourozence a jedou do cizí země, jejímž jazykem nemluví. Vizuálně si u scén na nádraží musíme vzpomenout na mnohem tragičtější transporty, na jaké jsme z filmů o druhé světové zvyklí. Jde o věc, kterou si neuvědomujeme, když si o Wintonově činu prostě čteme, protože úprk dětí před nacisty považujeme automaticky za vítězství. Jenže o záchranu šlo racionálně, emocionálně to bylo další trauma. Vidíme také, že Winton jako správný socialista strávil celý život humanitárním lobbingem a pro leckoho ve své komunitě se tím stal maličko otravným. Dokonce si můžeme říct, že se v jeho urputnosti odráží zlomek ješitnosti a neskromnosti. Neschopnosti spokojit se s vlastním maximem. Ve třicátých letech se to projevilo pozitivně, v jiné chvíli by to ale z Nickyho mohlo udělat poměrně nesnesitelného člověka. Každý je přece zodpovědný vždy v první řadě za sebe. To, jak se Winton fixuje na zachraňování druhých, aniž by znal míru a dovolil si zastavit a spočinout, nakonec komplikuje život jemu i jeho blízkým. Je trochu absurdní označit Wintonovu urputnost za charakterovou vadu, film je ale dost jemný, aby si s takovým motivem poradil, aniž by z hrdinského činu něco ubral. Zážitek stojí na bedrech Anthonyho Hopkinse. Přestože větší polovina stopáže se odehrává ve třicátých letech a Johnny Flynn odvádí skvělý výkon, těžiště filmu se nachází v osmdesátkách u Hopkinse. Sledovat jeho mistrné kontrolované herectví, kde každý pohled a každé gesto nesou význam, nikdy nepřestane být fascinující. Starý Winton své pochyby nemusí verbalizovat, Hopkinsovi stačí zadívat se do podlahy během zdánlivě nevinné poznámky, abychom pochopili, co vše Nicholas dusí pod povrchem, „aby se z toho nezbláznil,“ jak nakonec sám podotýká. Jen marně se nás snaží přesvědčit, že ho ani nenapadlo přemýšlet, kde skončily židovské děti, které se nepodařilo z Prahy dostat. Je to fascinující paradox. Člověk, který sedí doma na zadku a občas něco pošle na charitu, se cítí jako největší samaritán. Když ale někdo s nasazením vlastního života vyveze z válečné zóny devět lidí, bude se do konce života užírat tím, že jich nebylo deset. Hopkinsův výkon je tím jediným, co bychom mohli nazvat (v dobrém slova smyslu) exhibicí, vše ostatní je střídmé. Režisér James Hawes a scenáristka Lucinda Coxon prokazují cit na to, jak k námětu přistoupit, i když jejich přístup musí nevyhnutelně vést k otázce, jestli by výraznější tvůrčí rukopis některé prvky nezužitkoval lépe. Programovou neokázalost filmu však můžeme považovat za jasný autorský záměr. Vždyť nakonec tvůrci prostřednictvím slov svých postav shazují i kýčovitost slavné Wintonovy účasti v televizním pořadu, kde se po letech poprvé setkal se zachráněnými dětmi. Další způsob, jak dodat do příběhu konflikt, je nalézt paralelu k současnosti. Což naštěstí nebylo těžké, vždyť klíč k tomu poskytl samotný Winton. K zveřejnění svého hrdinství se konečně rozhoupal, protože Británie v osmdesátých letech čelila přílivu uprchlíků a jak to tak bývá, široká veřejnost k nim byla nevraživá. Připomenutím svých židovských transportů chtěl popostrčit „normální lidi“, mezi něž se sám řadil, směrem k empatii a zájmu. Proto dlouhá léta odmítal své archivy jednoduše poslat do pražského či izraelskéhu muzea, kde by se s nimi nakládalo jako s ukončeným a apolitickým historickým faktem. Chtěl, aby jeho příběh pokryla masová média a vyvodila jasný vzkaz pro současnost. Samozřejmě ho všichni ignorovali tak dlouho, než někdo pochopil emocionální sílu celé události – jde o jemnou kritiku médií. Wintonův boj za správnou věc pokračoval kontinuálně celý jeho život. Stejně jako ho vidíme v prvních minutách filmu lišácky zužitkovat knoflík, který mu kdosi vhodil do sbírky místo mince, rozhodne se nakonec zužitkovat i vlastní odkaz. A co čert nechtěl, tohle téma není dnes o nic méně aktuální než za jeho dlouhého života. Filmařům se tak podařilo udělat právě to, co by Winton požadoval, tedy odvyprávět jeho příběh ve prospěch druhých. Jistě se nejedná o zlomový film. Přesto je tahle neokázalá pocta neokázalému člověku důležitá a podnětná. Nejde o sterilní oslavu jednoho hrdiny, ale skoro návod na to, jak se hrdinou stát (a jak se z toho nezbláznit). Anthony Hopkins se samozřejmě umí zarýt pod kůži. Martin Svoboda