David Pospíšil: Hokej se stává rychlejším a tvrdším

Dvacet dva let hrál extraligový hokej a už šestnáct let je hokejovým expertem České televize. David Pospíšil si Lucií Výbornou ve fanzóně na střeše pražské Galerie Harfa povídal mimo jiné o podstatě hokeje. „Je pořád stejná, hokej se jen stává rychlejším a tvrdším,“ popisuje. „Proto se mi často stane, že po osmém zápase na mistrovství mám myšlenku, že stejnou větu už jsem říkal,“ dodává se smíchem. Co se týče českého týmu, tak výborně. Máme za sebou dva těžké soupeře, Švýcary a Finy, máme za sebou Nory, kde jsme zápas zvládli otočit, získali jsme šest bodů a hlavní je projev týmu. Ten je pracovitý, pospolitý a pro soupeře fyzicky náročný, takže tým získává sebevědomí. Máme před sebou pár relativně lehčích zápasů, kde by bylo dobré šetřit síly na čtvrtfinále, které je vždy dělítkem úspěchu a neúspěchu. Myslím, že je to o tom, jakým způsobem kluci vystupují na ledě. Když hvězda bude hrát obětavě, uvidí to i ostatní hráči a namotivuje je to k větším výkonům. A funguje to i obráceně, tímto způsobem se to lepí a spojuje, získává to návaznost. Tým potřebuje náboj. Ano, je to tak. Ale třeba Jiří Jaroutek byl Valcha, po tátovi, ale nevím proč. Jeden z mých bývalých spoluhráči, Martin Straka, měl přezdívku Dědy, což je po plzeňsky děda. Možná proto, že mu brzy zmizely vlasy. Myslím si, že to bude stejné všude. Spoluhráči si navzájem hledají oslovení, které toho člověka charakterizuje. Jakmile je zavedená přezdívka, tak jde cítit vztah, který mezi sebou hráči mají. Díky přezdívkám jsou si lidé blíž. Začínal jsem v roce 2006, kdy se konalo mistrovství světa v Lotyšsku, v Rize. Předtím byla extraliga, takže jsem odkomentoval pár zápasů ve studiu a tak nějak jsem se otrkal, ale s tím, že bych jel na mistrovství světa jsem nepočítal, protože tam byli ostřílení experti, kteří to dělali roky. Ale Robert Záruba tým rozšiřoval, takže se na mě nakonec dostalo. Základ jsem si užil, nasál jsem atmosféru a od té doby mám za sebou osmnáct mistrovství světa. V podstatě ano. Mluvím o tom, co jsem celý život dělal a čemu bych měl aspoň trochu rozumět. Samozřejmě vždy přijde názorový konflikt – když postavíme pět hokejistů vedle sebe a ukážeme jim stejnou situaci, tak jsou schopni se pohádat, protože každý to cítí sportovně jinak, ale to gró, ten základ je stejný. Ano, je to zjednodušená pozice, navíc vedle sebe máme zkušeného komentátora a my jsme tam na to, abychom dotahovali detaily, které běžný divák nepostřehne. Podstata hokeje je pořád stejná, jen je rychlejší a tvrdší. Během mistrovství mám po pár zápasech myšlenku, že tohle už jsem říkal. Asi ho máme za sebou – mám na mysli remízu Rakouska s Kanadou. Neočekávám nic velkého. Američané, Kanaďané i my máme základnu, která je kvalitní a stále je ji čím doplňovat, někdy lepším a někdy horším materiálem, ale stále se udržuje jistá úroveň týmu. Jiné týmy strašně kolísají, protože mají malé členské základny. Řeší problémy jiného rázu než jenom sportovního, třeba malou finanční podporu, ta je u nás u hokeje i fotbalu velká, stejně jako podpora fanoušků. Zvykli si. Když se s tím začalo, tak jsme z toho byli otrávení. Protože pokud hráč tři minuty nebyl na ledě a následuje minutová komerční přestávka, tak ho to rozhodí. Ale k hokeji to patří a peníze odněkud přicházet musí. Jsme na sobě závislí stejně jako v rodině. Pokud nebude fungovat táta, což je ředitel klubu, tak je problém. Pokud nebude fungovat rolbař, kterého připodobním ke strýci, tak nebude udělaný led. Když nebudou fungovat maséři, tak hráče budou bolet nohy. Není to jen o hráčích, týmy jsou obrovské. Mančaft si své členy hlídá, pokud tam nezapadnou, tak často sami odejdou.