Club Zero

Není snadné se ujednotit, zda je Club Zero víc mrazivý thriller, nebo temná satira. Rozhodně je to film, který (ač je proveden v angličtině) vyrůstá z potemnělé a kousavé tradice rakouské kinematografie formované Michaelem Hanekem nebo Ulrichem Seidlem. Druhý jmenovaný je ostatně uveden v titulcích Clubu Zero mezi jeho mnoha koproducenty. Z filmů Jessiky Hausnerové zatím nejvýraznější ohlas získal francouzsky mluvený mysteriózní snímek Lurdy z roku 2009, který se účastnil přehlídky v Benátkách a vyhrál na festivalu ve Varšavě. Jeho tématem je víra, jejíž uzdravující síla je stejně ohromující jako podezřelá. I Club Zero pojednává o lidech, kteří věří, že jejich myšlenka či přání může překonat biologickou realitu – v tomto případě skutečnost, že člověk potřebuje přijímat potravu, aby přežil. Mise vemlouvavé prorokyně Nositelkou radikálního názoru na prospěšnost hladovění je pedagožka slečna Novaková (Mia Wasikowska), která právě nastoupila do prestižní internátní školy a vyučuje zde kurz uvědomělého stravování. Zpočátku své studenty vede k lepšímu výběru toho, co jedí, ale brzy začne jejími důtklivými proslovy probleskovat nebezpečně radikální pohled. Club Zero Rakousko, Velká Británie, Německo, Francie, Dánsko 2023 Režie: Jessica Hausnerová Hrají: Mia Wasikowska ad. Premiéra: 11. dubna 2024 Novakovou do pedagogického sboru doporučila rodičovská rada a ředitelka školy (Sidse Babett Knudsenová) je z ní zprvu nadšená, sama se dokonce řídí jejími radami. Teprve postupně se obdiv mění ve skepsi, zejména poté, co se ukáže, že slečna Novaková udržuje nepatřičný vztah s jedním ze studentů. Mezitím se už ale pedagožce, která je ve skutečnosti vyznavačkou jakéhosi esoterického kultu (i když se od esoteriky oficiálně distancuje), podařilo ze studijní skupiny zformovat sektu, jejíž členové a ještě více členky oddaně přijali myšlenku prospěšného hladovění, jímž mj. bojují proti kapitalismu. Rodiče, kteří své děti vídají jen příležitostně, jsou podle povahy zděšení, smutní nebo rozzuření, ale ukazuje se, že proti nově nabytému přesvědčení svých dětí nedokážou nic dělat. Nepomůže ani, když slečna Novaková dostane padáka... Tryzna za odložené děti Výrazný podíl na znepokojivé atmosféře Clubu Zero má hudební podkres tvořený perkusemi a vokály a ještě víc výtvarné řešení snímku. Kostýmní designérkou je stejně jako u předešlých filmů Jessiky Hausnerové její sestra Tanja Hausnerová, jež má mimo jiné podíl také na filmech zmiňovaného Ulricha Seidla (trilogie Ráj a nedávný dvojfilm Rimini/Sparta). Ta oblékla studenty do smutně bezpohlavních uniforem, v nichž se z nich má stát budoucí elita – spíše ale celé odtažité školní prostředí evokuje estetiku totalitních režimů. Slečna Novaková rozhodně není osamocenou škůdkyní, spíš predátorkou, která svou kořist našla už zpracovanou a bezbrannou. Zásadní vinu na tom nesou rodiče, kteří své děti do internátu de facto odložili, aby nemuseli doopravdy sdílet a řešit traumata jejich dospívání. Toto jistě důležité a přiměřeně provokativní, ale zároveň lehce tezovité sdělení, adjustované do podoby tísnivého příběhu o neodvratné zkáze, je základní hybnou silou Clubu Zero. Umožňuje rozehrát výrazné, spíš ovšem typově charakterizované než psychologicky odstíněné party jak Mie Wasikowské v ústřední úloze, tak představitelům jednotlivých studentů a rodičů. Navzdory nesporným kladům nicméně Club Zero také trpí jistou zdlouhavostí a poklesem tahu, protože od chvíle, kdy pochopíme, co chce autorka říci (a to je dost brzy), už se jednotlivé motivy spíš jen vrství a opakují a postavy naprogramované slečnou Novakovou, především ale scénářem, poslušně sledují své dráhy. Zprvu výmluvně, pak už jen mechanicky. Přesto lze na závěr doporučit neodcházet z kina s počátkem titulků: zdánlivě zamrzlý obraz zkoprnělých rodičů se vyplatí ještě pár minut sledovat.